Rozhovor pro časopis Třeboňský svět

logo Třeboňský sochařský svět
logo Třeboňský sochařský svět

Otázky připravila Petra Pfeiferová.

Oživení veřejného prostoru uměleckými díly můžeme zaznamenat spíše ve větších městech, anebo za hranicemi naší vlasti, kde jsou nedílnou součástí běžného života. Na letošní sezónu se podařil v Třeboni výjimečný počin a díky kurátorce Lídě Klímové je po městě umístěno celkem 16 soch předních českých a slovenských umělců. Slavnostní vernisáž se za účasti umělců konala v sobotu 25. května. Díla jsou instalována velmi citlivě a souzní s okolím. Proto neváhejte s procházkou a objevujte kouzlo nových úhlů pohledu.

Mohla byste projekt Třeboňský sochařský svět představit?

Ještě než projekt představím je třeba říct, že výstavy ve veřejném prostoru už nejsou zdaleka záležitostí velkých měst a se stoupající oblibou se čím dál tím častěji stěhují do míst menších a nebo něčím výjimečných a zajímavých. Umění můžeme najít i tam, kde bychom ho nečekali. Napadá mě industriální prostředí, malý ostrov uprostřed jezera, vrchol hor, tekoucí řeka… atd.

Cílem je lidem současné umění představit a naučit je chápat ho v kontextu dnešní doby. Stále mnoho lidí vnímá jako umění pouze barokní andělíčky a nebo figury, které odpovídají skutečnosti. Jenže to je velká škoda. Zjednodušeně řečeno, ta popisnost byla důležitá v době, kdy každý neuměl číst nebo nebyly ještě běžně dostupné fotoaparáty. Dnes jsme v jiné situaci a čase. Úloha umění je náročnější. Dost často vyžaduje od diváka spolupráci, vyzývá ho k zastavení a přemýšlení, co všechno chtěl umělec svým dílem říci. Pokud tuto výzvu přijmete, může vás potěšit šíře dialogu a hloubka myšlenky, která dost často odráží starosti a radosti dnešní doby. Mám ráda to potěšení, když najdu další význam, který v běhu a letmém pohledu není možno zachytit. Ale i v běhu mě těší pohled na lidskou uměleckou práci. Každý ze sochařů musí být nejen nositelem myšlenky, ale i dobrý řemeslník, mistr práce s materiálem, ze kterého vzniká jeho dílo.

Navíc umění umí do života přinášet i barvy, vtip a pozitivní energii.

Proč jste si vybrala právě Třeboň?

Mám Třeboň moc ráda, jako malá jsem vážně rodičům tvrdila, že je to nejhezčí město na světě. Když si maminka prozpěvovala písničku „Praha je všech Čechů ráj…“ nutila jsem jí zpívat, že Třeboň je všech Čechů ráj, to mi bylo asi pět nebo šest let… Jinak rodina z tátovy strany pochází z Třeboně. Je mi ctí připravit výstavu právě pro město Třeboň.

Jaké objekty a kde jsou v Třeboni umístěny?

Všichni čeští autoři jsou zastoupeni ve sbírkách Národní galerie. Výstava „Třeboňský sochařský svět“ vám představí na velkém nádvoří zámku dílo Karla Nepraše, autora pomníku J. Haška v Praze. „Rodina připravená k odjezdu“ je zajímavým dílem, které se nelíbilo minulému režimu. V atriu Městského úřadu najdete Olbrama Zoubka, socha Strážce je umělcovým autoportrétem. Housenky Kurta Gebauera v roce 1995 vylézaly z výklenků na Pražském hradě, tady v Třeboni jsou poprvé společně v dialogu. Před kostelem sv. Jiljí a na Masarykově nám. najdete dílo skvělého Jasana Zoubka. Ve Zlaté stoce u Bertiných lázní rozetne prostor „Břit“ Václava Ciglera a Michala Motyčky (jedna z mnoha jejich realizací je spolupráce na úpravě Sovových Mlýnů Medy Mládkové v Praze). Z jejich díla mám obrovskou radost, protože vzniklo speciálně pro Třeboň a je úžasné ve svém minimalismu, zároveň velkou výzvou k zamyšlení. Michal Gabriel má na promenádě u Aurory „Hejno“ptáků a Milan Kuzica, tamtéž, své nové šestimetrové sochy. Jeho „GrenLife ll.“ se v Třeboni, a vlastně i v Čechách, představuje poprvé. Jeho o několik metrů vyšší „sourozenec“ bodoval před několika málo lety na mezinárodní výstavě v australském Sydney. Pavel Opočenský, autor pomníku bří. Čapků v Praze, svůj menhir „Votumest“ také v Třeboni představuje úplně poprvé. Jihočeši už dobře znají dílo slovenského sochaře Ondreje 4., který loni v létě vystavoval na oblíbené Kleti nebo „UF 8“, sochaře Jana Kováříka , pro změnu loni vystavujícího v Českých Budějovicích. Ondrej 4. v Třeboni představuje dvě úplně nové sochy a jednu starší. „Magratea“ a „Aqarius“ řeší téma migrace a domova, který sochař vyjadřuje symbolem okna. Okno je i bránou do duše člověka. Socha „Strom poznania“ poukazuje na problém peněz a války. A na konec třeboňský rodák, v Praze žijící a tvořící Petr Písařík, jehož dílo vždy překvapí. Zde Petr sestavil svou sochu v barvách, které má rád, z předmětů všedního dne. Tak třeba červená síťovka, kterou nosí jeho přítelkyně Magdaléna, se stala součástí sochy. Hledáte-li popisku k dílu, musíte přistoupit blíž, stala se také součástí sochy.

Umělecká díla jsou umístěna velmi citlivě a v kontextu s daným místem. Jak probíhala jejich instalace?

Instalace soch do veřejného prostoru je zajímavá nejen pro diváky, ale i organizátory. Je zapotřebí technika i zkušenosti. Ještě zajímavější je proces výběru vhodných plastik. Když se dílo dobře vybere, tak na podzim, po skončení výstavy, zůstává prázdné místo. Socha tam chybí. Potom je otázka, zda ji tam nevrátit nastálo. Tím, že se už osvědčila, je výběr jednodušší.

Už máte první ohlasy? Jaké?

Ano, ohlasy od diváků už máme, ale ráda bych zavzpomínala na ty úplně první. Hned po vernisáži se všichni umělci společně odebrali na procházku výstavou. Byl to pro ně úžasný zážitek. Často se totiž nestává, aby měli možnost dohromady hovořit o svém díle. Jejich spokojenost mě nepřestává těšit. Věřím, že si letní výstavu umění užijí a potěšení z ní odnesou i ti, pro které je určena, občané, turisté a lázeňští hosté.

Sdílejte ...